Guts a Legoland v Německu

Na dnešní výlet jsme vyjeli jenom s tátou. Hurááá. Výlety s tátou jsou vždycky nejlepší. To můžeme dělat spoustu věcí, který se s mámou nedají. Třeba se může v zimě chodit bez čepice. Anebo se může obědvat párek v rohlíku a večeřet zmrzlina. Dobře. Večeřet zmrzlina ne. Ale vždycky to tátovi navrhnu a třeba ho jednou přemluvím. A třeba se nemusí chodit spát moc brzy.

Jeli jsme do dalšího Legolandu. V jednom už jsme byli, v Dánsku. (Ale o tom až jindy) A teď když jsme vymýšleli, kam jet tak si na to táta vzpomněl a řekl, že bychom se mohli podívat do toho v Německu. To bude zábava. Určitě budeme moct jít na horskou dráhu alespoň pětkrát až nám bude úplně špatně.

Úplně ze všeho nejdřív jsem šla na auta. Mohla jsem zase řídit sama, stejně jako v Dánsku. A tady mi dali i Legolandovský řidičský průkaz. Už mi to šlo totiž mnohem líp a do nikoho jsem nenabourala, ale možná proto, že všechny děti tady byli menší než já. Táta z toho měl ohromnou radost a říkal, že až mi bude 18, tak mi pomůže, abych si zařídila opravdový řidičák a pak že ho budu všude vozit. Tak jsem mu řekla, že mi bude muset koupit auto, ale prý mi půjčí vlastní a budu jako jeho osobní řidič a on si pak bude moct v autě jenom zpívat.

Potom jsme šli do města postaveného z Lega. To bylo taky  jako v Dánsku, akorát tady byly postavený jiný města. Táta mi povídal, že tohle je jako v Německu a tohle jako v Itálii a tohle zase jako v Holandsku. A byl tam taky úplně disneyovský hrad, Nojčešstajn, nebo Nejšečešstajn. Tam prý jednou taky pojedeme. Ale tátovi se vůbec nelíbil tolik hrad jako vesmírný lodě a vyprávěl mi o hvězdných válkách. Je to trochu zamotaný příběh a moc si ho už nepamatuju, ale táta slíbil, že až budu velká, tak se podíváme úplně na všechny filmy.

 Celý mini lego město bylo rozlehlý, že když jsme ho prošli, tak jsem měla obrovitánský hlad. Tak jsme s tátou šli hledat to nejmíň zdravý jídlo, abysme si to spolu pořádně užili. Našli jsme hamburgery, ktery byly tak veliký jako tátova ruka. A táta má největší ruce, co znám. Musel nám s jídlem pomáhat i Guts. Já jsem snědla asi čtvrtinu a deset hranolek a už jsem vůbec nemohla. K pití jsme si dali coca-colu. Tu nám máma taky normálně nedovolí. Ale skoro mi nechutnala. Chutnala mi na začátku, ale potom už ne. Hamburger mi chutnal mnohem víc.

Po obědě jsme se šli svézt na atrakce. Na horskou dráhu táta po obědě nechtěl, ale šli jsme na letiště, kde jsme si sedli do malých letadel a mohli jsme lítat tak vysoko, jak jsme chtěli. Gutse jsem držela pravou rukou na okraji letadla, aby měl pořádný rozhled, a levou rukou mě táta nechal řídit. Trochu si myslím, že táta vůbec nedával pozor kam letíme, ale trochu usnul, i když mi pak říkal, že to vůbec není pravda.

Ale to nejvíc nejlepší jsme objevili až skoro úplně nakonec. Byla to jako dráha pro opičky. Vylezlo se vysoko do stromů a chodilo se tam po prknech a po provazech, kudy jsme chtěli. Já jsem šla první, abych mohla vybírat cestu a táta šel za mnou. Celou dobu jsme byli přivázaní takovýma speciálníma popruhama. Gutse jsem za nimi měla zastrčenýho, aby nespadl. A na konci jsme se na jedno lano zavěsili a sjeli jsme úplně až dolů. To byla největší zábava. Prošli jsme to celý dvakrát.

Večer, když jsme odcházeli ven, tak jsme vyšli na parkoviště a bylo asi ještě větší než celý park. Auta byla úplně všude a táta si nemohl vzpomenout, kde jsme zaparkovali auto. Většinou si to totiž pamatuje máma, kde parkujem. A tak jsme chodili a hledali jsme červený auto. Jenomže červený auto má skoro každý. Až budu velká, tak si budu muset pořídit žlutý auto anebo fialový s černýma puntíkama, aby se dalo líp hledat. Táta pořád cvakal ovladačem, až se konečně auto po dlouhý době ozvalo a tak jsme vyhráli. Nasedla jsem do sedačky, táta mi pomohl se připoutat, vzala jsem Gutse na klín a usnula jsem asi ještě dřív než jsme z toho parkoviště vyjeli ven.

Co dál ? Pokračovat můžete třeba na stránce Chci upozornit na další článek.

Cože ? Už máte odběr zaregistrovaný ?
Tak to potom určitě i vy máte doma kamaráda, který Vás provází Vašimi každodenními dobrodružstvími. Chcete se s námi, s Gutsem a s ostatními o ně podělit ?

Slyším ano ?

Pošlete nám jeho fotografii či namalujte jeho obrázek a přidejte pár slov o tom, co jste spolu zažili. S Gutsem společně ty nejmilejší příběhy zveřejníme a zveřejněné odměníme nějakou příjemnou drobností. Už teď se na Vaše příběhy moc těšíme.

Podmínky a formulář k odeslání příběhu nebo fotky do soutěže je na této adrese: https://vseprodetatko.cz/forms/1/pro-gutsika