Nedonošené dítě neznamená postižené dítě

V dnešní době plné předsudků není divu, že si většina laické veřejnosti myslí, že porodit miminko dříve než bylo v plánu, je vynesený ortel nad maminkou a její předurčení k doživotnímu pečování o postižené dítě. Odborníci považují za nedonošené dítě, to které se narodilo dříve než ve 38. týdnu těhotenství, a jehož porodní hmotnost byla nižší než 2500g. Za poslední roky se v České republice narodilo 5-7% nedonošených dětí. Většina z těchto dětí mělo nad 2000g, což ani u laika neznamená ihned nálepka „nedonošené dítě“.

Pak jsou tady ale ještě děti, které měly méně než 2000g. Pravdou je, že ne všechny předčasně narozené děti mají to štěstí, že jejich vývoj, ač třeba trochu opožděný (např. dítě, které se narodí o dva měsíce dříve, musí být vývojově bráno právě jako děti o dva měsíce mladší, než je jeho skutečný věk), se rozvíjí „normálně“ a toto opoždění se kolem jeho první narozenin v podstatě smaže. Některé děti se opravdu narodí tak brzy a mají tak nízkou porodní hmotnost, že buď nepřežijí první čtyři kritické dny, nebo mají nějaké postižení. Takové riziko hrozí především u dětí s porodní vahou pod 1000g. V těchto případech se obvykle objevuje postižení zraku, nedostatečně rozvinutá dýchací soustava a různá poškození mozku.

Dříve prakticky měli nedonošenci jen velmi mizivou šanci přežít. Dnes je ale úžasné, jakých zázraků jsou lékaři schopni dosáhnout díky rozvoji lékařské vědy a techniky. Nedonošené děti jsou většinou umísťovány do inkubátorů, kde se v podstatě „dovivinou“ do stavu, kdy jsou schopné samostatného života.

Zdravotní sestřička Petra, se kterou jsme se seznámili v porodnici, nám na otázku o nedonošených dětech řekla: „Sama jsem matkou nedonošeného dítěte a tak mohu poradit matkám v podobných situacích: Je nutné obrnit se trpělivostí a nepropadat panice a zoufalství. Můj syn se narodil ve 32. týdnu těhotenství s porodní hmotností 1550g. Po prvních dnech ustavičného pláče a bezmocnosti, jsem uviděla toho malého tvorečka, jak si hoví v inkubátoru a pocit bezmoci vystřídal pocit štěstí a radosti z toho, že krásně prospívá. Po měsíci každodenního sezení v nemocnici u inkubátoru a možnosti si svoje dítě z inkubátoru jen půjčit, jsem si vezla ten největší poklad domů. Zvýšená hygiena byla samozřejmostí a návštěvy doktorů byly také častější než u donošených miminek, ale v dnešní době už by ani nikdo nepoznal, že byl tak maličký, když se narodil. Dokonce i jeho vývoj je srovnatelný s „normálním“ miminkem. Tudíž opoždění opravdu není pravidlem. Takže maminky, pevné nervy, nezoufejte a pokud se Vám někdo bude snažit dát nálepku matky postiženého dítěte, vysvětlete, že nedonošené dítě neznamená postižené dítě.“