Guts v rodině

Svět je zvláštní. Ty nejhorší chvíle občas vedou k tomu největšímu štěstí. Anebo naopak. Celé je to strašně zamotané. Nikdy není jasné, co je vlastně dobře a co špatně. A navíc, nikdy nevíme, jak všechny příběhy nakonec dopadnou.


Dnes se jmenuji Guts, ale většinu svého života jsem se nijak nejmenoval.


Když jsem ještě neměl jméno, když jsem ještě nevěděl, že můžu mít jméno, tak jsem se vlastně neměl ani tak špatně. Měl jsem se tak nijace. Moje první vzpomínka je z krabice. Tedy to jsem ještě nevěděl, že jsem v krabici. Všude okolo byla tma tmoucí, ale bylo teploučko a měkko. Něco na mě ze všech stran tlačilo, ale bylo to takové měkké tlačení, tak mi to moc nevadilo.


Potom se nade mnou otevřel strop a dovnitř začalo pronikat světlo. To jsem si uvědomil, že jsem v krabici. A jak se zvedaly vrchní díly krabice, jako kdyby to byla obrovská křídla, tak dovnitř začalo pronikat více a více světla a já jsem okolo sebe uviděl strašnou spoustu myšáků, kteří na mě koukali stejně zmateně jako já na ně. Až v tuhle chvíli jsem přišel na to, co mě to tlačí ze všech stran.


Než jsem stihl promluvit, veliká zkrabacená ruka mě uchopila a zvedla. Rozevřel se přede mnou barevný svět. Zářivě červený koberec se táhl kam až oči dohlédly. Uprostřed prostorného patia byl postavený hrad z malých kostiček s malinkatými lidmi. A na stěnách byly přimontované skleněné police. Úplně nahoře byli ti největší medvědi, jako by nás všechny měli hlídat. Pod nimi byli menší medvědi, žirafy, sloni, psi a hnedka pod poličkou s kočkami jsem přistál já. Velká ruka mě namáčkla hned těsně vedle jednoho myšáka, který vypadal úplně stejně jako ostatní myšáci z krabice. Nechala mě tam stát a zase se vrátila do krabice pro dalšího myšáka, který skončil po mé levici.


Když jsem se pořádně rozhlédl, všimnul jsem si, že na každé polici vždycky všichni vypadají stejně. A jak jsem si prohlížel mého souseda vpravo i vlevo, uhodl jsem, jak asi vypadám já sám. Lhal bych, kdybych řekl, že mi to vadilo. Všichni jsme byli stejní a všichni jsme tam byli spolu. Opírali jsme se jeden o druhého a bylo nám teplo. Nic nám nechybělo.


Až si mě jednoho dne vybral malý kluk. Ani se na mě pořádně nekouknul, když  mě bral do ruky, stejně tak jako to udělal ještě s žirafou a sovou. Došel k rodičům a ohlásil: “Já chci tyhle.” Jeho táta se na nás taky ani nepodíval a řekl: “Tak je hoď do košíku.” A mě poprvé v životě zabolel náraz do studeného kovu, který se mi zabořil do zad. Bylo to jako z hororového příběhu, který mezi námi pološeptem koloval a ze kterého jsme měli všichni noční můry.


Paní prodavačka naskenovala naše kódy a smutně se na nás podívala. Poprvé se na mě někdo podíval a opravdu mě viděl. Někdo mě viděl! Na takovou chvíli se nedá zapomenout. Kdybych měl srdce, bylo by se mi v tuhle chvíli rozbušilo. Najednou jsem věděl, co chci. Chci, aby mě někdo viděl.


Hned jak se s náma taška neurvale rozhoupala nahoru a dolů, využil jsem příležitosti. Při každém zhoupnutí jsem se dostal blíž a blíž k okraji, až jsem se za ten okraj zvládnul zachytit. Chtěl jsem s sebou vzít žirafu i sovu. Mohli jsme být tři kamarádi na cestě. Ale nechtěli. A tak jsem se při dalším zhoupnutí vyšvihl ven.


Zapadl jsem do louže mezi chodníkem a kolem auta. Unikl jsem o vlásek. Klukův otec nade mnou otevřel dveře, strčil ho i s taškou dovnitř a za hrozného křiku a kopání ho připoutal. Zavřel za ním dveře a hluboce si vzdychl, než si sedl za volant.


Odjeli a jak jsem se přestal bát, začala mi být zima. Venku bylo všechno šedivé. Tytam byly jásavé barvy z mého obchodu. Pryč byli všichni mí kamarádi a naše společné teplo. Do kožichu se mi začala prosakovat ledová voda a do zad mi začaly tlačit tisíce malých černých kamínků. Začal jsem vzpomínat na všechno, co jsem ztratil, a přemýšlet nad tím, co jsem svým útěkem ani nestihl získat, když v tom mě sebraly malé ručky.


Celý svět se se mnou rozhoupal. “Mami, mami, tati, podívej. Můžu si ho vzít s sebou?”
“Cos to našla?” řekl klidný ale pochybovačný ženský hlas.
“Myšáka. Myšáka, jako toho z pohádky o Popelce.” Malé ručky mě zvedly směrem k ženskému obličeji, až se přede mnou objevily dvě široce otevřené oči a pak jsem stejně tak rychle letěl zpět a přistál jsem v teple růžové bundy.
“Ale! Vždyť se ušpiníš. Můžeš si ho nechat, ale koukej, jak vypadá. Musíme ho nejdřív vyprat.”
Ale holčička jako by neslyšela. “Budeme mu říkat jako to dělali v té pohádce. ‘Guts, guts, nová myš!’ “ a začala vesele poskakovat po ulici a pořád dokola opakovala “Guts, guts, nová myš. Guts, guts, nová myš.”


Pak se zastavila a znovu se na mě podívala. A viděla mě.


A tak jsem ztratil všechno, co jsem do té doby měl, ale dostal jsem jméno. A hlavně jsem dostal rodinu. Tři lidi, kteří mě doopravdy vidí.

A pokud jste i Vy přijali někoho k sobě do rodiny, neváhejte se podělit o Vaše společné zážitky. Pošlete nám fotku či namalujte obrázek a ty nejmilejší příběhy zveřejníme na našich stránkách.


Už se společně s Gutsem na Vaše příběhy moc těšíme.

Pokračovat můžete třeba na stránce Chci upozornit na další článek.

Cože ? Už máte odběr zaregistrovaný ?
Tak to potom určitě i vy máte doma kamaráda, který Vás provází Vašimi každodenními dobrodružstvími. Chcete se s námi, s Gutsem a s ostatními o ně podělit ?

Slyším ano ?

Pošlete nám jeho fotografii či namalujte jeho obrázek a přidejte pár slov o tom, co jste spolu zažili. S Gutsem společně ty nejmilejší příběhy zveřejníme a zveřejněné odměníme nějakou příjemnou drobností. Už teď se na Vaše příběhy moc těšíme.

Podmínky a formulář k odeslání příběhu nebo fotky do soutěže je na této adrese: https://vseprodetatko.cz/forms/1/pro-gutsika