O tom, jak Barunka poprvé jela na výlet sama na kole. O tom, jak se ze začátku bála a jak to nakonec všechno zvládla.

Guts a cesta na Říp

Nadešel velký den. Můj první velký výlet na kole. Do teď když jsme jeli někam na kole, tak jsem jela jako malá holka na sedačce za tátou. To není moc velká zábava. Teda je to zábava, ale ne tolik jako když můžu jet sama. A tak se na první výlet těším, ale taky se trochu bojím.

Táta mi totiž povídal, že doma nechá mojí sedačku a tak když nebudu moct dál, tak mě nechají u silnice, protože mě nebude mít kdo odvézt. A stejně prý by nemohli odvézt mě a ještě k tomu mé kolo. Tak to prý prostě musím zvládnout. Máma říká, že mě táta jenom straší. Ale co když opravdu nebudu moct dál? Beru Gutse s sebou, abych kdyžtak nebyla u té silnice úplně sama.

Na kole jezdím už dlouho. Občas jedu hodně rychle z kopce, až mi vlasy z pod helmy vlajou ve větru. To mám pak radost a strach najednou. Ale nesmím to říct nikomu jinému než Gutsovi. Mamce by se vůbec nelíbilo, že jezdím takhle rychle a určitě by mi pak vždycky říkala “Pomalu!” anebo “Zpomal!” To ona ráda dělá, třeba vždycky když jsem na bruslích. Ale když jedu jenom s tátou, tak ten mi to neříká, i když mámě vždycky slíbí, že mi to bude říkat.

V sobotu jsme vyrazili. Gutse jel s náma. Mamka chtěla, abych si ho vezla v batůžku, protože tak se určitě neztratí. A kdybych ho vezla na kole, tak by se mohl uvolnit a spadnout a já bych si toho třeba nevšimla. To měla možná pravdu, protože mi pořád říká, že jsem strašně zapomnětlivá. A co kdybych třeba zapomněla na chvíli, jenom na chviličku, na Gutse a on spadnul. Tak jsem řekla, že by Gutse mohl vézt táta, když už teďka nepoveze mě. To se mamka taky trochu tvářila, protože říká, že táta je taky tak zapomnětlivý jako já, a možná že víc. Ale táta rychle souhlasil a slíbil, že Gutse přiváže tak pevně, že určitě určitě nespadne.

Pak už jsme jeli s kolama na nádraží. Prý aby to byla větší zábava a víc jsme si to užili, tak dneska nepojedeme autem. Což je dobře, protože v autě vždycky usnu a nic nevidím. Vlak byl úplně celej nacpanej. Tady jsem se o Gutse trochu bála, ale táta říkal, že ho hlídá. Bylo tady asi sto lidí z kolama. Možná pět set. A když přijel vlak, tak se začali všichni strašně tlačit. My jsme trochu počkali, ale nakonec jsme se taky vešli. Nikdo z nich nejel s žádným myšákem, byli jsme jediní.

Většina lidí vystoupila v Kralupech a my jsme pak měli spoustu místa jenom pro sebe, protože my jsme jeli až do Roudnice. Budeme to tak mít hezčí, protože budeme moct i na rozhlednu. Z nádraží tak jedeme rovnou na náměstí v Roudnici a na věž. Já mám rozhledny moc ráda a vůbec se nebojím výšky. Táta mi odtamtud ukazuje Říp, kam až musíme dojet a teď se tedy bojím opravdu, protože vypadá strašně daleko. A co když mě vážně nechají na cestě, když nebudu moct dál? Máma se na tátu mračí. Máma by mě asi nenechala na kraji cesty.

Gutse jsme znovu připoutali tátovi na kolo, aby nespadnul, a vyrazili jsme. Jela jsem úplně jako drak. Úplně jsem jela ze všech nejrychleji, až se mi nohy na pedálech točily. Ale pak jsem se unavila, tak jsem musela jet pomalu, abych vydržela celou cestu. Nakonec nebyla tak těžká, jenom mě strašili.

Dojeli jsme až na parkoviště pod Řípem. Tam mamka sesedla a řekla, že tam necháme přivázaná kola. Táta chtěl šlapat dál a vyšlapat až nahoru. A když jede táta, tak jedu taky. Ale máma se zamračila a tak jsme nakonec nejeli a všichni jsme přivázali kola ke stromu. Odvázali jsme Gutse a šli jsme pěšky. Táta po cestě objal mámu okolo ramen a řekl jí, že měla úplnou pravdu. To říká často. Skoro tak často jako na mě máma křičí “Pomalu!”

Nahoře je malinký kostelík, který vypadá tak legračně. Skoro jako kdyby ho udělali z plastelíny. Já bych ho určitě mohla udělat z plastelíny. To bych udělala tři válečky, nahoře bych je zašpičatila a přimáčkla bych je k sobě. Mamka povídá, že to je nejdůležitější české místo a že je děěěsně starý. Skoro tisíc let. Úplně se mi tady líbilo a nejvíc nejlepší pak bylo jak jsme svištěli zpátky. Nakonec jsem to všechno zvládla a nemusela jsem zůstat na kraji silnice. A navíc se mi pak večer krásně spalo.

A co dál ?

Pokračovat můžete třeba na stránce Chci upozornit na další článek.

Cože ? Už máte odběr zaregistrovaný ?
Tak to potom určitě i vy máte doma kamaráda, který Vás provází Vašimi každodenními dobrodružstvími. Chcete se s námi, s Gutsem a s ostatními o ně podělit ?

Slyším ano ?

Pošlete nám jeho fotografii či namalujte jeho obrázek a přidejte pár slov o tom, co jste spolu zažili. S Gutsem společně ty nejmilejší příběhy zveřejníme a zveřejněné odměníme nějakou příjemnou drobností. Už teď se na Vaše příběhy moc těšíme.

Podmínky a formulář k odeslání příběhu nebo fotky do soutěže je na této adrese: https://vseprodetatko.cz/forms/1/pro-gutsika